Něco o stavbě našeho domu

Když se na to podívám zpětně, tak je až neuvěřitelné, do čeho jsme se vlastně pustili. Začalo to koupí starého domu někdy z roku 1850. Už při první prohlídce bylo jasné, že to nebude žádná „rychlá rekonstrukce na víkend“. Dům byl ve stavu, který by se dal slušně popsat jako hodně unavený, a zahrada… ta byla spíš džungle než zahrada. Všude náletové dřeviny, staré harampádí, hromady odpadu, zarostlé kouty, kam se člověk bál vůbec vkročit.

První fáze byla vlastně jen o vyklízení. Tahali jsme ven všechno možné – staré trámy, rezavé plechy, zbytky kdoví čeho, co se tam za desítky let nahromadilo. Do toho jsme se pustili do zahrady. Ze začátku to člověk bere tak nějak romanticky – říká si, že to zvládne vlastníma rukama, že si to aspoň „odmaká“.

No… dneska bych na to šel úplně jinak. Strávili jsme tím rok a půl. Rok a půl tahání, řezání, kopání, rovnání terénu. Kdybych to měl dělat znovu, bez váhání si vezmu malý bagr a ušetřím si spoustu času i zad. Ta ruční práce měla něco do sebe, ale upřímně – byla to dřina, která se dala zvládnout mnohem efektivněji.

Součástí téhle etapy byla i stavba zahradního domku, který nám měl sloužit jako zázemí. To byla vlastně taková první „menší stavba“, na které jsme si vyzkoušeli, co nás čeká dál. Když se na to podívám zpětně, byl to dobrý trénink.

Pak přišla fáze papírování. Získání stavebního povolení nebyla úplně procházka růžovým sadem. Nejvíc nás zdrželi památkáři. Na jednu stranu to chápu – dům měl historickou hodnotu a okolní zástavba taky. Na druhou stranu to znamenalo spoustu čekání, úprav projektů a nervů. Ale nakonec se to podařilo.

Pak přišla demolice. A to byla kapitola sama o sobě. Největší strach jsme měli z toho, že poškodíme sousední domy, které byly z kotovic – tedy dost citlivé na jakékoli otřesy. Byla to docela nervozita, člověk pořád kontroloval, jestli se někde neobjevují praskliny. Naštěstí všechno proběhlo bez problémů. To byl obrovský kámen ze srdce.

A pak konečně přišlo to, na co jsme celou dobu čekali – začátek stavby nového domu v roce 2022. A tady se to najednou všechno rozjelo úplně jiným tempem. Co trvalo roky příprav, bylo najednou během jednoho roku hotové. Samozřejmě to nebylo bez stresu, řešilo se tisíc věcí, ale ve srovnání s tím předchozím obdobím to šlo vlastně překvapivě rychle. Za rok byl dům hotový.

Současně jsme řešili i věci kolem soběstačnosti – pořídili jsme fotovoltaiku a retenční nádrž na dešťovou vodu, kterou využíváme na splachování. Dávalo nám to smysl jak ekologicky, tak ekonomicky.

Jenže tím to neskončilo. Další rok jsme dodělávali zahradu, chodníky, všechny ty detaily, které se často podceňují, ale ve výsledku zaberou strašně času. Ladění terénu, výsadba, cesty… prostě všechno, co z „novostavby“ udělá skutečný domov.

A když už jsme si říkali, že máme konečně hotovo, přišel rok 2025 a s ním vichřice. Ta nám docela zásadně poškodila zahradní domek. Střecha to odnesla nejvíc, takže jsme ji museli dělat znovu a přidat i nějaké menší stavební úpravy, aby to příště vydrželo víc. Upřímně, tohle byla taková studená sprcha – člověk má pocit, že už má hotovo, a ono stačí pár hodin špatného počasí a řeší všechno znovu.

Celkově to ale byla obrovská zkušenost. Spousta dřiny, spousta chyb, ze kterých jsme se poučili, ale taky dobrý pocit z toho, že jsme si tím prošli a vytvořili něco vlastního od úplného začátku. A hlavně – dnes už víme, že některé věci bychom příště udělali úplně jinak. Třeba ten bagr bych si objednal hned první týden.